Srpen 2016

Život utíká - část 3.

31. srpna 2016 v 15:00 | Lussy |  Povídky, příběhy
Uběhly dva měsíce a mě napadlo, že bych Markovi měla říct o své nemoci. Bylo už na čase. Často jsem se omlouvala ze školy kvůli návštěvám lékaře a Markovi to začínalo být divné. Zavolala jsem mu a domluvili jsme si schůzku. Když přijel, silně jsem ho objala a smutně jsem řekla ,,Musím ti něco říct.. Nemám moc času.." ,,Cože?" ,,Slyšel jsi. Nemám čas." ,,Čas? Čas na co? O čem to mluvíš Holly?" ,,Měla jsem ti to říct už dřív, vám všem, ale cítila jsem se s vámi poprvé v životě opravdu šťastná a tohle vždycky zkazí zábavu.." ,,Nechápu tě Holly.." ,,Umírám, Marku." ,,Holly, všichni umíráme. Neboj, ještě je dost času na tohle myslet." ,,Ne, ty to nechápeš! Jsem nemocná, Marku, vážně nemocná.." ,,Nemocná??" vzdychl Mark ,,Ano, mám necelé dva roky života.." Sesunul se na zem a pár minut jen hleděl před sebe. Nechala jsem ho. Věděla jsem, jaké to je. ,,Myslíš to vážně?" ,,Jo, o tomhle bych nikdy nežertovala.." Aniž by odlepil pohled do země řekl ,,Měla jsi mi to říct dřív.. promiň, ale tohle musím zpracovat. Odvezu tě domů."
Celou cestu jsme neřekli ani slovo. Bylo mi strašně, ale asi ne tak moc, jako jemu.
Zastavil před našim domem a já se chystala vystoupit. ,,Teď nebo nikdy." Pomyslela jsem si. ,,Marku? Miluju tě.." vyslovila jsem nakonec. Podíval se na mě a se slzami v očích špitl ,,To já tebe.." Pak odjel.
Pozdě v noci mi zazvonil telefon. Volal Mark. ,,Ahoj Holly, promiň, že volám takhle pozdě a taky to jak jsem se choval, ale nevěděl jsem, co dělat.." ,,Já to chápu, nic se nestalo." Řekla jsem tiše. ,,Takže.." odmlčel se ,,Kolik že času ti zbývá?.." ,,Něco přes rok a půl.." ,,To není moc.." řekl smutně ,,Ale ani málo.." snažila jsem se ho povzbudit. ,,Kdo ví, co bude za rok a půl.." dodala jsem. ,,Nevím, ale chci, abys byla se mnou. Za rok a půl i potom.. Zítra tě vyzvednu, dobře?" souhlasila jsem. Rozloučili jsme se a šla jsem spát.
Ráno mě vyzvedl. Myslela jsem, že pojedeme do školy, ale on místo toho zamířil za město. ,,Kam to jedeme?!" zeptala jsem se když jsme míjeli naši školu. ,,Chci, aby ses od teď, co nejvíce bavila. Ať ten zatracenej rok a půl stojí za to!" Asi po dvaceti minutách cesty jsme dorazili na místo. ,,Zábavní park?!" vydechla jsem. ,,Jo, mám tu tetu - LÍSTKY ZDARMA!" zakřičel a už mě táhnul k první atrakci. Prošli jsme snad celý zábavní park, ochutnali všechny sladkosti a odcházela jsem domů s obrovským plyšovým medvědem ze střelnice. Byl to úžasný den.
Odvezl mě domů a pomohl mi s medvědem. ,,Zítra půjdeme do školy, ale počkej na víkend!" ušklíbl se ,,Chystám něco speciálního!" řekl nadšeně a rozloučili jsme se.
Druhý den ve škole jsem o své nemoci řekla i ostatním. Přišlo to, co jsem čekala. Zděšení, lítost a slzy. Všichni mě objímali a připojili se k Markově nápadu mě bavit.

O víkendu mě vyzvedli před domem a zavázali mi oči. Asi po dvou hodinách cesty se auto konečně zastavilo. ,,Slyším moře?!" zeptala jsem se když jsme vystoupili, ale nikdo mi neodpověděl a všichni se jen začali hihňat. Vešli jsme do budovy. ,,Dobrý den, pane Taylore, jako obvykle?" ozval se neznámý ženský hlas. ,,Ano, díky Viktorie." ,,Kde to jsme? Jak to, že znají Marka? Kdo je sakra Viktorie?" ptala jsem se zmateně, ale ani tentokrát se mi nedostalo odpovědi. Vlezli jsme do výtahu a vyjeli do jednoho z pater. Slyšela jsem zvuk klíče v zámku, jak se odemkli dveře. Konečně mi sundali šátek z očí a já se snažila rozkoukat. Když jsem se rozhlédla, zůstala jsem zírat s otevřenou pusou. Nádherné, obrovské apartmá v hotelu na pláži. Cítila jsem se jako v pohádce. Odsunula jsem prosklené dveře na balkon a zhluboka se nadechla slaného vzduchu. Pláž byla pokrytá bílým pískem, který omývalo smaragdově modré moře. ,,To už jsem mrtvá?" vydechla jsem úžasem ,,Nee," objala mě Kate kolem ramen ,,to ti jen Mark zařídil nejlepší víkend v životě!" zasmála se. ,,Tvoje mamka ti sbalila pár věcí." Podala mi Kate moji tašku. Oblékli jsme plavky a vydali se na pláž. Sotva jsme lehli na lehátka všimla jsem si skupiny lidí za člunem na banánu. Chvíli jsem je s úsměvem pozorovala. ,,Chceš to zkusit?" promluvil Mark ,,No, ráda bych.." řekla jsem nesměle ,,Tak na co čekáš? Jdeme!" popadl mě za ruku a už jsme všichni utíkali pro záchranné vesty. Nasedli jsme na banán, zapřáhli nás za člun a rozjeli jsme se. Zezačátku jsem měla opravdu nahnáno, ale postupně jsem si to začala užívat a spolu s Kate a Emou v každé ostré zatáčce křičet.
Večer jsme se pěkně oblékli a vydali se do luxusní restaurace na večeři. Od našeho stolu bylo krásně vidět moře a měsíc, který se vněm odrážel. Mark objednal šampaňské a až do noci jsme pili a smáli se. Kolem druhé ráno šli už všichni spát a já s Markem jsme se procházeli po pláži. Z ničeho nic se zastavil, pevně mě objal a zašeptal mi do ucha ,,Miluju tě Holly, víc než cokoli na světě!" ,,Já tebe taky Marku, hrozně moc!" ,,Prosím, nenechávej mě tu.." ,,Vždyť já přeci nikam neodcházím.." ,,Ale brzy odejdeš a opustíš mě, navždycky.." ,,Ale to ještě chvíli potrvá.." ,,Ale nikdy se nevdáš a nebudeš mít děti, nepoznáš jaké to je mít vlastní rodinu, moc bych ti to chtěl všechno jednou dát, ale nemám na to dost času, Holly!" řekl nešťastně a posadil se do studeného písku. ,,To nevadí.." řekla jsem konejšivě ,,teď jsme tady, na tomhle překrásném místě, spolu a na tom záleží! Jsem šťastná, tady, teď a s tebou, rozumíš?!" Zvedl ke mně oči plné slz a beze slova mně políbil.
Ten víkend jsme toho zažili ještě mnoho. Plavání s delfíny, skok padákem, let helikoptérou.. opravdu to byl ten nejlepší víkend v mém životě!

Život utíká - část 2.

29. srpna 2016 v 15:00 | Lussy |  Povídky, příběhy
Druhý den ve škole jsem myslela, že ho nepotkám a když, tak se jen pozdravíme. Stála jsem u své skřínky a uklízela si učebnice když ke mně najednou přiběhl a objal mně. Když jsem se vzpamatovala, všimla jsem si, že opodál stojí jeho kamarádi. ,,Ahoj Holly!" řekl nadšeně. ,,Ahoj." Opětovala jsem s úsměvem. ,,Hej, kluci, pojďte sem." Houkl na své kumpány a ti se přivalili jako vlna k mojí skřínce. ,,Tohle je Holly. Potkal jsem ji včera v tom parku." Představil mne. ,,Ahoj." Řekli současně. ,,To je Steve a tohle je Jeremy." ,,Ahoj." Oplatila jsem trochu nesměle. ,,Hele, nechodíš ty se mnou na ájinu?" zeptal se Jeremy ,,Jo, chodím.." přikývla jsem. ,,Sedíš hned za mnou, viď? Nechceš si přesednout ke mně ať tam nesedíš sama? A navíc, potřeboval bych trochu pomoct.." zakřenil se. ,,Ale jo, proč ne." Souhlasila jsem. Ještě jsem pak chvíli stáli všichni čtyři na chodbě a nakonec jsme se s Jeremym vydali na angličtinu. ,,Přiznám se, že jsem na ájinu fakt dutej.." řekl tiše když učitelka začala vykládat o Hawtornovi. ,,To nevadí, pomůžu ti." Řekla jsem přátelsky. ,,Děkuju, jsi fajn. Mark si umí vybrat dobře.." ,,Jak to myslíš?" zeptala jsem se nechápavě. ,,Sdělte nám svou myšlenku, slečno Evansová. Celou třídu jistě zajímá, co jste se chystala říci svému sousedovi.." řekla paní Millerová povýšeně dřív než mi Jeremy stihl odpovědět. ,,Co chtěl autor sdělit svým dílem Šarlatové písmeno?" pokračovala. ,,Myslím, že povrchnost společnosti.." střílela jsem trochu od boku. ,,Definujte to." Pobídla mě. Aniž bych mrkla okem jsem na ní vytáhla všechno, co jsem si pamatovala z minulého výkladu. ,,Výborně, ale už prosím nevyrušujte." Napomenula nás. Zbytek hodiny jsme byli raději zticha.
Přišel čas oběda a já si se svým salátem sedla jako obvykle ke stolu u okna, abych mohla pozorovat dění na školním dvoře. ,,Pojď si sednou k nám." Přiběhl Steve a přesunul mě k jejich stolu ve středu jídelny. Mimo nás dva, Marka a Jeremyho tam seděly i dvě dívky. ,,Čau, já jsem Kate a tohle je Ema." Usmála se na mě jedna z nich. ,,Já jsem Holly.." ,,Jojo, my víme." Odtrhla se Ema od jídla a zachechtala se. ,,Mark nám vyprávěl." Podívala jsem se překvapeně na Marka, ale ten jen s úsměvem pokrčil rameny. Když jsme dojedli, pozvaly mne Ema a Kate, abych s nimi šla do knihovny. Nevypadaly, že by je knihy zrovna dvakrát zajímaly, ale to vlastně ani Mark. ,,Pověz nám něco o sobě Holly." Začaly vyzvídat. ,,Na mě není nic zvláštního.." namítla jsem. ,,Co tvoje rodina?" zeptala se Ema. ,,Mám mladšího brášku a naprosto bláznivé rodiče.." zasmála jsem se. ,,A máš přítele nebo tak?" vystřídala Emu Kate. ,,Ehm, ne..nemám." ,,To je skvělé!" zaradovala se Ema ,,Tedy..pro Marka.." zasmála se. Nebyla jsem si jistá, co to mělo znamenat, ale nechala jsem to být. ,,A co plány po střední? Práce? Vysoká? Cestování?" vyptávaly se vytrvale dál. Chvíli jsem rozmýšlela, co jim řeknu, ale naštěstí mě vysvobodil Mark ,,Ale no tak holky, nechte ji na pokoji." Zasmál se a odvedl mě ven. Sedli jsme si před vchod na zeď. Zdál se mi nějaký nesmělý. ,,Holly?" ,,Ano?" ,,Chodíš s někým?" ,,Teď začneš ještě ty?!" zavtipkovala jsem ,,Nemám.." dala jsem mu vytouženou odpověď. ,,A můžu něco zkusit?" ,,Jistě.." pak se ke mně natáhl a políbil mě. Polilo mě horko, rozbušilo se mi srdce a v břiše jsem cítila motýly. Když se odtáhl, chvíli jsem na něj jen koukala a pak jsem ho políbila znovu.
Zničeho nic na nás někdo chrstl vodu. ,,Zchlaďte se, vy hrdličky.." křičeli Steve s Jeremym s láhvemi s vodou v rukách. Mark se rozeběhl a chtěl jim to oplatit. Já si stoupla k holkám a začaly jsme se jim smát. ,,Jak malí kluci.." vykoktala Kate v záchvatu smíchu.
Netrvalo dlouho a ze mě a Marka byl pár. Byla jsem šťastná. Nikdy mi nebylo tak skvěle. Mám úžasného přítele a kamarády. Nic mi nemohlo moje štěstí vzít, tedy skoro nic.

Život utíká - část 1.

27. srpna 2016 v 16:00 | Lussy |  Povídky, příběhy
Zatímco ztrácíme svůj čas váháním a odkládáním, život utíká.

Vzpomínky

24. srpna 2016 v 16:00 | Lussy |  Útržky
Strašný, jak ten život utíká. Asi budu znít jako 70ti letá babička na houpacím křesle se štrikovacím náčiním v klíně, ale vážně mě děsí, jak ten čas běží.
Pamatuju si například ještě jako včera můj první den na střední. A teď? Jsem ve čtvrťáku a maturita za dveřmi. Lidé, kteří pro mě tehdy byli naprosto neznámí jsou dneska mí přátelé. Nebo rozlučka s devátou třídou? Zdá se mi, že je to teprve pár měsíců, co jsem odcházela ze základní školy, ale ony to jsou už 3 roky! Ani se mi nechce věřit tomu, že od mého prvního školního dne uběhlo 12 let! Je to tak strašně dávno a já si to pořád pamatuju. Měla jsem na sobě světle růžové punčocháče, černo-růžovou kostkovanou sukni, růžový svetřík s bílým trikem a tmavě růžové lakýrky. (Moje babička se totiž rozhodla, že prostě jako správná holčička budu mít všechno růžový..)
Hrozně to všechno uteklo. Ani ne za rok budu mít po střední a přitom jsem tam teprve před chvílí nastoupila. Než se stihnu rozkoukat budu mít po vysoké a možná i po svatbě.. kdo ví? Než se nadějeme život nám proklouzne mezi prsty a my budeme sedět v těch houpacích křeslech a stěžovat si na bolavé klouby.. Ale než se tak stane, měli bychom si naplno užívat mládí a života. Měli bychom se pokusit žít každý den naplno, protože čas už nikdy nevrátíme zpátky. Pokud se vám naskytne příležitost k něčemu úžasnému, berte jí všema deseti, protože některé nabídky se už nebudou opakovat. Nechcete přeci v 80 litovat, že jste tehdy neudělali toto a ono když teď už to udělat nemůžete..
Ještě nedávno jsem byla ,,malý pískle", jak by řekl můj táta. A dneska jsem dospělá. Snažím se vybavit si moji první vzpomínku.. Mám za to, že to je tahle..
Byli jsme u jedné naší známé na zahradě a já na sobě měla modré šaty s motýlky. Běhala jsem po zahradě mezitím, co si moje mamka s tetou povídaly. Našla jsem tam černé kotě. Vzala jsem ho do náručí a přinesla jim ho ukázat. Bylo to poprvé, co jsem držela v náručí "zvížátko". (Tehdy jsem ještě neuměla říct "ř"). Je to krásná vzpomínka a já si ji chci pamatovat. Chci si ji pamatovat stejně za 10 nebo 50 let. Chci, abych si vzpomněla na ten okamžik a na to, jak jsem byla ještě nevinné dítě a pak se ohlédla za svým životem a spokojeně si oddychla, že těch pár desítek let, co jsem na světě stálo za to!
Taky si vybavíte svoji první vzpomínku? Pokud ano, uchovejte si ji. Ať už je jakákoli budete se skrze ní moci ohlédnout za sebe a zavzpomínat na všechny ty krásné momenty, které jste prožili. První vzpomínka není obyčejná.. Byl to moment, který si váš mozek poprvé v životě zapamatoval. Bylo to něco výjimečného, něco na co z nějakého důvodu nemáte zapomenout. Proto si vaši první vzpomínku pořádně chraňte a vracejte se k ní, aby se nezapomněla. Jednou se vás třeba vaše děti, vnoučata nebo synovci a neteře zeptají, jaký byl nejnezapomenutelnější moment ve vašem životě. A možná jim odpovíte, že je to vaše první vzpomínka, protože ta je jako jediná DOOPRAVDY VÝJIMEČNÁ.

Někdy stačí změnit úhel pohledu

22. srpna 2016 v 16:00 | Lussy |  Vztahy a jiná dramata
Být single?
Může to být fajn a zábava, ale jen do chvíle než si uvědomíte, že chcete někoho mít rádi a trávit s ním čas a dělat všechny ty věci, které vám až do teď připadaly k smíchu. Smály jste se svým přátelům, že jsou všichni pod pantoflem a nemůžou si užívat života a teď vidíte, že si možná užívají ten život víc než vy. Párty, drinky, známosti na jednu možná na dvě noci a kocovina se staly vaší rutinou a teď sedíte samy doma, pijete víno po litrech a u romantických filmů si můžete vyplakat oči. Sníte o svém princi na bílém koni a o tom, jak budete konečně šťastná.
Po pár lahvích vína, všech romantických filmech, které byly kdy natočeny, tunách čokolády a zmrzliny začnete sama sebe přesvědčovat, že byste byla opravdu dobrá přítelkyně a že ve skutečnosti by na vás měly stát fronty mužů/kluků. Vy byste přeci byla báječná jako něčí přítelkyně. Vařila byste mu, milovala ho, překvapovala. Stojíte za to, aby s vámi chtěl někdo chodit.
Střízlivíte. Opět si připadáte opuštěná. Zavoláte kamarádce, která není zadaná a proberete s ní, jak je to celé na nic. Vaše kamarádka vám všechno odkýve, protože se cítí naprosto stejně a začnete spolu debatovat o tom, co vám na vztahu nejvíc chybí. Vzpomenete si, jak jsou vztahy krásné a umí člověka udělat šťastným.
Najednou vám přijde zase líto, že nikoho nemáte a tak se snažíte společně rozveselit tím, že vymýšlíte všechny možné důvody proč je lepší být single. ,,Můžeš jít kdykoli, kamkoli, s kýmkoli." ,,Máš celou postel jenom pro sebe." ,,Nikdo nezapomene dát dolu prkýnko." ,,S nikým se nepereš o ovladač." ,,Nemusíš si každý den holit nohy!" A na to si všechny single dámy přiťukněme.
Zlepší se vám nálada. Obejmete kamarádku kolem ramen a smířeně jí řeknete ,,Víš, ono je vlastně fajn být single. Užijeme si toho dokud můžeme a na ten vztah si počkáme, protože to za to stojí."
A tak zkusme měnit názor. Podívejme se na věci jinak. Být single je skvělé a stejně tak i být ve vztahu. Obojí nás může udělat šťastnými, jen je třeba si počkat na správnou chvíli. Takže nesmutněte. Jednoho dne potkáte někoho, kdo vás bude milovat a vy zase jeho, ale do té doby choďte ven, tancujte celou noc, jeďte s kamarádkami na dovolenou, flirtujte, bavte se! Protože single nebudete napořád.

Odpustit není vždy tak snadné

20. srpna 2016 v 22:13 | Lussy |  Vztahy a jiná dramata
Mít rozvedené rodiče stojí za prd. A nic na světě to nezhorší víc než když tu pro vás jeden z nich (nebo oba) není.
Můj otec od nás odešel když mi bylo 6 let. Vlastně jsem ho ani pořádně neznala. Nepamatuji si žádnou naši společnou dovolenou nebo výlet. Nevybavuji si nic z mého dětství, kde by vystupoval jako můj táta. To moje máma mě každý večer ukládala do postele a zpívala mi nebo vyprávěla pohádky. Koupala mě. Vodila mě do školky. Objala mě a držela když byla bouřka a já plakala strachy. Kde byl on? Pravděpodobně v hospodě nebo u automatů rozházet naše peníze. Můj otec byl první, kdo mi zlomil srdce. Nepamatuji si, jak si balil věci a odcházel, vím jen, že doma se vlastně nic nezměnilo. Nebyl tam ani když byl s námi a nebyl tam ani potom.
Moje mamka se po druhé vdala za úžasného chlapa - mého tátu. Vychoval mě. Byl to on, kdo mě vozil do školy, hrál si se mnou, staral se. I můj otec si našel druhou rodinu. Řadu let jsem k němu ob víkend jezdila a vídala se s ním, ale když mi bylo asi 13 začala jsem zjišťovat, co se vlastně tehdy stalo a proč se naši rozvedli. Dostala jsem z něj strach. Byl to zlý člověk a já se ho bála. Přestala jsem ho považovat za tátu a uvědomila si, že mi ani tátou nikdy nebyl. Napsala jsem mu, že se s ním až do odvolání nebudu vídat. Pamatuju si ten den, jakoby to bylo včera. Seděla jsem doma na gauči a brečela. Přemýšlela jsem, jak mu to napsat, aby to nevyznělo zle, ale nešlo to. Od té doby jsme se dalších 5 let neviděli.
Minulý rok mi zavolal. ,,Ahoj Lucko, tady táta." Ozvalo se v telefonu když jsem přijala hovor z neznámého čísla. Zastavilo se mi srdce, vlily se mi slzy do očí a celá jsem se otřásla. ,,Ahoj" řekla jsem polohlasem. ,,Víš, chtěl jsem tě poprosit jestli bychom se nemohli sejít. Respektoval jsem tvoje rozhodnutí, ale myslím, že jsem trpěl už dost. Pět let je dlouhá doba. Mohli bychom se prosím vidět?" pamatuju si ten rozhovor skoro doslovně. Nakonec jsme se teda sešli. Měla jsem strach. Třásla jsem se a cítila se nepříjemně. Prosil mě ať se s ním vídám častěji. Aspoň jednou za měsíc, ale já věděla, že to nezvládnu. I přesto jsem řekla, že se pokusím.
Zítra se s ním mám opět, po dlouhé době, sejít a mám z toho strach tak, jako předtím. Vím, že až odejdu sesypu se jak domeček z karet. Bude mi děsně. Je to můj otec a měl by to být i můj táta, ale on nejspíš ani neví, co to znamená. Nebyl tu pro mě když jsem si rozbila koleno a plakala. Nebyl tu když jsem se učila plavat nebo lyžovat. Byl bůhví kde když jsem přinesla první pětku a byla z toho smutná. Nikdy mi neotíral slzy z tváře a neříkal, že to bude dobré.. Tak proč má pocit, že si může říkat můj táta?
Snažím se mu odpustit, pochopit ho a alespoň ho tolerovat, ale nedaří se mi to. Nemůžu mu odpustit, to co udělal mámě a že mě kvůli tomu opustil. Nedokážu mu prominout, že tu pro mě nebyl když byla potřeba.
Pokud máte oba rodiče, co stále milují jeden druhého a taky vás, važte si toho. Ať vás švou sebevíc a jsou sebevíc otravní, milujte je, protože rodiče máte jenom jedny a nebudou tady napořád.