Odpustit není vždy tak snadné

20. srpna 2016 v 22:13 | Lussy |  Vztahy a jiná dramata
Mít rozvedené rodiče stojí za prd. A nic na světě to nezhorší víc než když tu pro vás jeden z nich (nebo oba) není.
Můj otec od nás odešel když mi bylo 6 let. Vlastně jsem ho ani pořádně neznala. Nepamatuji si žádnou naši společnou dovolenou nebo výlet. Nevybavuji si nic z mého dětství, kde by vystupoval jako můj táta. To moje máma mě každý večer ukládala do postele a zpívala mi nebo vyprávěla pohádky. Koupala mě. Vodila mě do školky. Objala mě a držela když byla bouřka a já plakala strachy. Kde byl on? Pravděpodobně v hospodě nebo u automatů rozházet naše peníze. Můj otec byl první, kdo mi zlomil srdce. Nepamatuji si, jak si balil věci a odcházel, vím jen, že doma se vlastně nic nezměnilo. Nebyl tam ani když byl s námi a nebyl tam ani potom.
Moje mamka se po druhé vdala za úžasného chlapa - mého tátu. Vychoval mě. Byl to on, kdo mě vozil do školy, hrál si se mnou, staral se. I můj otec si našel druhou rodinu. Řadu let jsem k němu ob víkend jezdila a vídala se s ním, ale když mi bylo asi 13 začala jsem zjišťovat, co se vlastně tehdy stalo a proč se naši rozvedli. Dostala jsem z něj strach. Byl to zlý člověk a já se ho bála. Přestala jsem ho považovat za tátu a uvědomila si, že mi ani tátou nikdy nebyl. Napsala jsem mu, že se s ním až do odvolání nebudu vídat. Pamatuju si ten den, jakoby to bylo včera. Seděla jsem doma na gauči a brečela. Přemýšlela jsem, jak mu to napsat, aby to nevyznělo zle, ale nešlo to. Od té doby jsme se dalších 5 let neviděli.
Minulý rok mi zavolal. ,,Ahoj Lucko, tady táta." Ozvalo se v telefonu když jsem přijala hovor z neznámého čísla. Zastavilo se mi srdce, vlily se mi slzy do očí a celá jsem se otřásla. ,,Ahoj" řekla jsem polohlasem. ,,Víš, chtěl jsem tě poprosit jestli bychom se nemohli sejít. Respektoval jsem tvoje rozhodnutí, ale myslím, že jsem trpěl už dost. Pět let je dlouhá doba. Mohli bychom se prosím vidět?" pamatuju si ten rozhovor skoro doslovně. Nakonec jsme se teda sešli. Měla jsem strach. Třásla jsem se a cítila se nepříjemně. Prosil mě ať se s ním vídám častěji. Aspoň jednou za měsíc, ale já věděla, že to nezvládnu. I přesto jsem řekla, že se pokusím.
Zítra se s ním mám opět, po dlouhé době, sejít a mám z toho strach tak, jako předtím. Vím, že až odejdu sesypu se jak domeček z karet. Bude mi děsně. Je to můj otec a měl by to být i můj táta, ale on nejspíš ani neví, co to znamená. Nebyl tu pro mě když jsem si rozbila koleno a plakala. Nebyl tu když jsem se učila plavat nebo lyžovat. Byl bůhví kde když jsem přinesla první pětku a byla z toho smutná. Nikdy mi neotíral slzy z tváře a neříkal, že to bude dobré.. Tak proč má pocit, že si může říkat můj táta?
Snažím se mu odpustit, pochopit ho a alespoň ho tolerovat, ale nedaří se mi to. Nemůžu mu odpustit, to co udělal mámě a že mě kvůli tomu opustil. Nedokážu mu prominout, že tu pro mě nebyl když byla potřeba.
Pokud máte oba rodiče, co stále milují jeden druhého a taky vás, važte si toho. Ať vás švou sebevíc a jsou sebevíc otravní, milujte je, protože rodiče máte jenom jedny a nebudou tady napořád.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama