Září 2016

Babičko

20. září 2016 v 21:53 | Lussy |  Útržky
Jaké to je ztratit někoho, kdo vám do života vnášel světlo a neustále vám připomínal kdo jste a co v sobě máte? ...

"Ošklivé holky"

17. září 2016 v 20:25 | Lussy |  Vztahy a jiná dramata
Původní článek jsem musela přepracovat. Byl špatně pochopen a proto jsem ho upravila. Doufám, že tentokrát bude moje sdělení srozumitelnější. :)

Až se jednou podíváme do zrcadla

7. září 2016 v 15:00 | Lussy
Co když se jednou podíváme do zrcadla a …
… uvidíme našeho rodiče?
Za pár let, až nám bude třeba 30, se podíváme do zrcadla a uvidíme tvář. Tvář, která bude o dost jinačí než je teď. Už nebudeme ti světa neznalí puberťáci, ale opravdu dospělí lidé. Možná, že až se na sebe pak podíváme, uvidíme jednoho z našich rodičů, jak se na nás dívá a kroutí hlavou nad tím, co z nás vyrostlo. Nebo se bude hrdě usmívat pro to, co jsme dokázali.
…uvidíme cizího člověka?
Upřeně se na sebe jednoho dne zahledíme do zrcadla a nebudeme vědět na koho se to vlastně koukáme. ,,Tohle jsem já?!" zeptáme se sami sebe. Ze zrcadla na nás kouká vyčerpaný, utahaný a vrásčitý obličej. ,,Takhle jsem přeci nevypadal/a !" pomyslíme si. Třeba nás práce a povinnosti vyčerpají na tolik, že z nás vysají život a my zapomeneme, kdo vlastně jsme.
…uvidíme člověka, kterým jsme nikdy nechtěli být?
Možná se na sebe jednou ráno podíváme v zrcadle a nepoznáme se. Kam zmizelo to šťastné dítě? Kde je ten bláznivý puberťák? Kam se podělo to nadšení? Nikdy jsme se třeba nechtěli stát otroky práce, kterou budeme nenávidět a dělat jí za mizerný plat jen, abychom přežili, ale najednou se jimi staneme. Budeme dřít od rána do večera a přesto žít "z ruky do pusy."
…uvidíme selhání?
Mnoho snů, mnoho přání a vizí a za pár let z toho nezbude nic, protože jsme selhali. Vlastní vinou. Vzdali jsme se. Přáli jsme si být například právníkem a skončili jsme v sekretariátu, protože jsme to vzdali a raději se smířili s tím, co nám nabídli. Možná nám to bude jedno, ale až se pak za pár let uvidíme v zrcadle, uvidíme nulu. Člověka, který nic nedokázal kvůli svému strachu a pohodlnosti.
…uvidíme splněné sny?
Bylo by skvělé při každém pohledu do zrcadla vidět úspěch, štěstí a splněné sny. Vidět, že jsme to všechno dokázali. Vysněný dům, práce, úžasná žena/muž a milované děti. Všechno, co jsme kdy chtěli by bylo naše. Vždy by mě zalilo štěstí a vděk, že jsem tohle všechno mohla dokázat.
…uvidíme dlouhý život?
Každý z nás jednou zestárne. Budeme staří, vrásčití a zapomětliví, ale vždy, když se podíváme na svůj odraz v zrcadle uvidíme sebe. Sebe a svůj dlouhý život plný vzpomínek. Uvidíme všechny ty zážitky vepsané do naší tváře, vrásky, které jsou součástí celého příběhu, oči, které viděli všechny ty krásné věci, uši, které slyšely všechna ta slova a rty, na kterých se při každém pohledu na sebe vykouzlí úsměv.

Smolný den

5. září 2016 v 16:00 | Lussy |  Vztahy a jiná dramata
Znáte to, klasické pondělní ráno. Zatípnu budík a o 20 minut zaspím. Nic nestíhám. Vyházím celou skříň než najdu něco, co si můžu vzít na sebe. Rychle do sebe kopnu kafe a snídani a už se řítím k autu. ,,Sakra, klíčky!" nechala jsem je na stole. Vracím se i s klíčky k autu. Strčím je do zapalování a místo obvyklého zahučení motoru se ozve jen chabé chraplání. ,,To ne! Dneska ne! Startuj!" Za 10 minut mám být ve škole. Vyletím z auta a skoro zapomenu zamknout. Tak rychle jak jen můžu se řítím ke škole. Rychle hledám klíč od skříňky, popadnu učebnice a běžím do třídy. Když jsem na schodech, zazvoní. ,,Do háje!" Sotva popadám dech. Rychle doběhnu ke dveřím naší třídy a téměř je rozrazím. Ztuhne mi krev v žilách když zjistím, že jsem ve špatné třídě. Všichni na mě udiveně zírají a začnou se smát. Rychle od tamtud vycouvám a začnu šmátrat po rozvrhu. *CINK* SMSka od kamarádky ,,Kde sakra jsi? Už dávno zvonilo.." Konečně najdu rozvrh a poté i správnou učebnu. Hned ve dveřích mě učitelka zpraží pohledem, ,,Sednout." Sykne. Celá uřícená se konečně posadím do lavice. ,,Máš tu slohovku?" nakloní se ke mně kamarádka. ,,Co? To má být na dnešek? Sakra!" A to by nebyl den blbec, aby zrovna mě učitelka nevyvolala, abych přečetla svou práci. Na mou omluvu se jen zamračila a vyvolala dalšího. ,,Doufám, že už nemáš další jobovku.." rýpnu do kamarádky. ,,Píšeme z chemie.." ,,Cooo??!!" to už jen vzdychnu a skácím se na lavici.
V průběhu dne je to katastrofa za katastrofou. Totální propadák v testu z chemie, polité džíny, ztracené klíče, pád ze schodů přímo před klukem, který se mi líbí a jako třešnička na dortu je to spojená hodina tělocviku s chlapeckou částí třídy, kdy při basketu dostanu míčem přímo do hlavy a kecnu si na zadek. ,,No bezva.." vzdychnu si a odploužím se na lavičku.
Druhý den mám v plánu být jako neviditelná a vyhýbat se jakékoliv možnosti se ztrapnit, ale hned jak vejdu do třídy ke mně přiběhne kamarád, vezme mě kolem ramen a povídá ,,Včera byl pernej den co? Neboj, dneska se od tebe nehnu a postarám se, aby se ti nic nestalo." Zakřenil se ,,Ale musím říct, že si nás všechny včera pobavila."

A v tom mi došlo, že když pro mě to byl naprosto příšerný den a odpočítávala jsem sekundy až skončí, ostatním jsem svými výstupy zjevně zlepšila den. No, nebýt smolařů a nešiků jako třeba já, byl by ten život přece jenom nuda. Takže pokud budete mít někdy odobně smolný den, nezoufejte a radši se tomu upřímně zasmějte!

Život utíká - část 5. - závěr

4. září 2016 v 15:00 | Lussy |  Povídky, příběhy
Pro větší dramatičnost jsem místo čtyř udělala částí pět. Poslední, závěrečná a nejkratší část příběhu je tady

Život utíká - část 4.

2. září 2016 v 15:00 | Lussy |  Povídky, příběhy
­­­­­­­­­­­­­­Mark, Steve a Kate odmaturovali a šli na vysokou. Mark zůstal na univerzitě ve městě, Steve a Kate byli pár minut autem. Zbyli jsme si já, Ema a Jerremy. S Jerremym jsem se vídala na angličtině a s Emou na historii a společně jsme se scházeli každý den u oběda. Bez Marka, Steva a Kate se škola zdála poloprázdná. Jakoby tam najednou bylo nesnesitelné ticho. I přesto jsme si ale svlj poslední rok na plno užívali.
Uběhl rok od chvíle, kdy jsem poznala Marka. Vzal mě do toho hotelu, kde jsme tehdy byli. Večer jsme se opět procházeli po pláži jako předtím. Zahleděla jsem se na měsíc a černé moře. Najednou na mě promluvil. Když jsem se podívala, klečel tam a v ruce držel prstýnek. ,,Holly Evansová, vím, že máme asi už jen půl roku a že je to šílený, ale chci to zkusit.," odmlčel se a z hluboka se nadechl ,,vezmeš si mě?" Nevěděla jsem, co dělat. Byla jsem štěstím bez sebe! ,,ANO! ANO! ANO! Vezmu si tě!!"
Čtvrťák se blížil ke konci a spolu s tím i můj život. Den ode dne mi bylo hůř. ,,Dneska vypadáš fakt zle Holly, jsi v pohodě?" starala se Ema. ,,Jo, jo, jsem v pohodě." Ale nebyla. Bylo mi strašně. Všechno mě bolelo, ale nechtěla a nemohla jsem se vzdát! Do maturiťáku zbýval necelý měsíc! ,,Nechceš odvést domů?" nabídl se Jerremy. ,,Ne, jsem v pohodě, fakt."
Když jsem přišla ze školy domů, máma se mě lekla. ,,Proboha, vypadáš příšerně! Stalo se něco? Jsi úplně bílá! Celá hoříš! Okamžitě jedeme do nemocnice!" Když mě doktor prohlédl nakázal mi týdenní hospitalizaci. Můj stav se dost zhoršil. Všichni za mnou přijeli. Bylo to milý. Nosili mi kytky a sladkosti a dokonce i plyšáky.
Třetí noc v nemocnici se mi zdál strašný sen. Jerremy a Ema v něm jeli na diskotéku a cestou měli nehodu. Ema utrpěla jen pár menších zranění, ale Jerremy to nezvládl. Probudila jsem se s křikem, celá zpocená a ubrečená. Okamžitě ke mně přiběhla sestra ,,Jste v pořádku slečno Evansová? Křičela jste ze spaní." ,,Ano, v pořádku, jen hodně zlý sen."
Na druhý den jsem už od rána měla špatný pocit. Svíral se mi žaludek a byla jsem nervózní. Byl čas oběda když do mého pokoje vtrhla pomlácená Ema. Vrhla se mi do náručí a začala strašně brečet. Za chvíli dorazili i Mark, Kate a Steve ,,Kde je Jerremy??!!" všichni mlčeli ,,Tak kde je? Kde je sakra Jerremy??!!" křičela jsem už se slzami v očích. Pochopila jsem. ,,NE! NE! NE!! Neříkejte mi, že .." už jsem dýl neudržela slzy. ,,Měl autonehodu.." promluvil po chvíli Steve. Ema mi popisovala, co se stalo a já Jakobech měla Deja Vu. Bylo to přesně tak, jak jsem viděla ve snu. ,,Proboha.." řekla jsem zděšeně ,,já jsem to viděla.." řekla jsem skoro šeptem. ,,Cože? O čem to mluvíš?" nechápali mě. ,,Zdálo se mi to. Do nejmenšího detailu stejně. Vím, co jste měli na sobě, vím, kde přesně se to stalo, viděla jsem poznávací značku auta, co vás srazilo.. Zabila jsem ho…" neudržela jsem se a znovu propukla v pláč. Mark mě objal. ,,Není to tvá chyba, jak by mohla. Ani jsi tam nebyla. Byla to nehoda.." Ale stále jsem se cítila za Jerremyho smrt zodpovědná.

Po propuštění z nemocnice jsem doma nemohla v noci usnout. Myslela jsem na Jerremyho. Vzpomínala jsem na všechny ty chvíle na angličtině, u oběda, na chodbách. Najednou tu nebyl. Jakoby spolu s ním zmizel i kousek mě. Kousek nás všech a zůstala obrovská díra. Uvědomila jsem si, jak všem bude až umřu i já. Nechci jim způsobit takovou bolest! Nedokázala jsem si představit, jak velké prázdno zůstane když tu nebudeme dva. Nemohla jsem s tím, ale nic dělat. Nemohla jsem ovlivnit to, že ublížím těm, které miluju. Žralo mě to zevnitř. Ta bezmoc.