Dětskýma očima

6. prosince 2016 v 17:30 | Lussy |  Útržky
Když se na svět podívá dítě, vidí možnosti, dobrodružství. Vidí svět, jako jedno velké hřiště. Co vidíme my, když se podíváme kolem nás?


Blíží se Vánoce a já se koutkem duše vracím do dětských let a snažím se Vánoce vnímat tak, jak jsem je vnímala jako dítě. Nedaří se.
Dříve byly Vánoce nejhezčí část roku. Světýlka, ozdoby, barevné řetězy, perníčky, cukroví, komeníčky, stromeček a především DÁRKY! Dnes se toto krásné období změnilo v lov na slevy, shánění dárků na poslední chvíli, poletování po kuchyni, nejhorší návaly objednávek, zakázek a úkolů v práci nebo testů ve škole.
Každé dítě hoří celý rok nedočkavostí na Vánoce a v prosinci se tento zápal ještě znásobí. Špunti tahají rodiče od obchodu k obchodu a ukazují, co by se jim líbilo a o co si napíší Ježíškovi.
To mi připomíná jednu příhodu z mé brigády v hračkářství.
Jednou odpoledne, tak dva týdny před Vánoci, přišel do obchodu asi 5ti letý chlapeček s maminkou. Ta ho postavila doprostřed prodejny se slovy ,,Tak se jdi podívat, co by sis přál, abychom věděli, co napíšeme Ježíškovi." Chlapeček s očima až na vrch hlavy se rozhlédl po rozlehlé prodejně plné hraček a zmateně se podíval na maminku. ,,Já ale nevím, co bych si přál.." zamumlal. Ochotně jsem se nabídla, že ho po prodejně provedu a pomůžu mu něco vybrat. Nejdříve si mě od hlavy až k patě změřil nedůvěřivým pohledem, ale pak mě s úsměvem od ucha k uchu chytl za ruku a vláčel od regálu k regálu. Pokaždé, když se mu něco líbilo, se zastavil, ukázal na danou věc a zeptal se kolik to stojí. Uvedla jsem částku, která stála na štítku a naivně jsem si myslela, že to chlapci beztak nic neřekne, ovšem ten malý uličník mě vyvedl z omylu otázkou ,,A to je kolik čísel?" odpověděla jsem například, že to jsou čtyři čísla a on se na mě zadíval a poprosil mě, abych mu počet ukázala na rukou. Pak povídá ,,A to je hodně?" To už jsem nevydržela a musela jsem se zasmát. ,,No, je to docela hodně.." odpověděla jsem. ,,A kolik je míň?" pokračoval chlapeček ,,Tolik" řekla jsem a ukázala mu na ruce tři prsty. Chlapec se rozeběhl k mamince a zeptal se jí, jestli bude Ježíškovi vadit, když ta věc, kterou si vybere bude stát tři čísla. Maminka nejdříve moc nechápala, ale pak odpověděla, že ne, že to Ježíškovi vadit nebude. Chlapeček pak se mnou ještě chvíli pobíhal po prodejně, ale nemohl se rozhodnout a tak utíkal zpět k mamince a něco jí pošeptal, načež se jeho maminka hlasitě rozesmála a pobídla ho, aby se zeptal. Pak následovala otázka ,,A máte tady bratříčky?" ,,Co jestli máme?" zeptala jsem se naprosto vyvedená z míry jeho otázkou. ,,No bratříčky. Já bych od Ježíška moc chtěl bratříčka, abych si měl s kým hrát!" Já, jeho maminka i obě mé kolegyně jsme se daly do smíchu. Bylo tak krásné, vidět toho malého s nadějí v očích, že mu opravdu může Ježíšek přinést bratříčka. Byla jsem ráda, že dětem zůstává ten krásný, naivní, nezkažený pohled na svět. Bylo to to nejkouzelnější, co se mi během loňských Vánoc přihodilo. Často si na toho malého klučinu vzpomenu, jak přede mnou stál s nadějí v očích, že dostane bratříčka. Vždy mi to vykouzlí úsměv.
Od té doby, když se podívám kolem sebe, se snažím vidět svět alespoň trochu, jako dítě. Vidět na světě dobro a krásné věci, které jsou všude kolem nás, ale na které dospíváním zapomínáme a začneme se soustředit více na to špatné.
Takže když je ten Advent a blíží se Vánoce, zkuste se alespoň teď dívat na svět dětskýma očima.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama